O jedné holčičce

Žila byla jednou jedna holčička. Měla maminku, kterou měla moc ráda a tatínka, který byl s nima velmi málo. Maminka dcerušku vychovávala a snažila se ji dát všechno, co ona nikdy neměla. Chtěla si přes ni splnit své sny o vzdělání, ideální práci, manželovi a dětech. Když dcera něco provedla, maminka ji dokázala dlouhé hodiny stále dokola vysvětlovat, že se to přece takhle nedělá a říkala ji, jak se ji budou ostatní smát, že je hloupá nebo, že je přece chytrá holka na to, aby se takhle chovala. Bohužel maminka nikdy nepochopila, že holčička je trochu jiná, než si maminka představovala, ale dokázala ji vychovat tak, že holčička se podřídila tomu, co maminka říká a aby maminka nebyla smutná nebo naštvaná, tak se chovala tak, jak ji říkala ta maminka. Holčička v sobě potlačila všechno, co by třeba chtěla udělat, protože věděla, že by se to mamince nelíbilo a pak by nastalo to, že by s ní maminka nemluvila a v tom bytě, kde spolu byli by bylo ticho. Atmosféra tak hustá, že by se dala krájet a poznal to každý, kdo by přišel. A pak přišel ten okamžik promlouvání do duše, kdy si maminka s holčičkou sedli a maminka začala mluvit a vysvětlovat, maminka to dokázala třeba i tři hodinyv kuse a holčička se cítila tak vina, že věděla, že už to nikdy neudělá. Nakonec se holčička chovala vždycky tak, aby maminku nenaštvala, začala se bát, že se s ní maminka zase nebude bavit a doma bude hustá atmosféra nebo ji začne zase vyprávět o tom, jak si o ni všichni budou myslet, že je hloupá a všichni se ji budou smát. Netušila, co z toho bylo horší. Občas měla maminka takové super nápady, že věci, které se holčičce staly a cítila se při nich velmi trapně pověděla pro pobavení jiným lidem a ti si pak z ní dělali legraci, ale ona věděla od maminky, že když se ji ostatní smějou, tak je to něco špatného. Maminka nikdy nepochopila, jak se holčička cítí, protože stále myslela jen na sebe a na svůj cíl, že se holčička bude chovat podle jejich představ. Když holčička dospěla a někdo se ji zeptal, proč dělá to či ono, tak holčička odpověděla: maminka říkala, že takhle je to správně a aby maminka nebyla naštvaná. Když holčička začala chodit s klukama, tak si dávala velký pozor o kterém se maminka může dozvědět a o kterém ne, protože když byl někdo hloupý nebo neměl žádnou školu nebo měl divné rodiče nebo to byl třeba řekněme cikán, tak to bylo hodně špatný a maminka třeba i s holčičkou nějakou dobu nemluvila, doma zase nastalo ticho, které by se dalo krájet. Než žít v takovém prostředí raději si holčička zvolila takového chlapce, který by se líbil mamince. Dopadlo to tak, že holčička chodila s chlapcem, který se líbil mamince a celé dva roky ho podváděla s někým, koho měla opravdu ráda. Čas plynul a holčička si stále více přála odejít od maminky a postavit se na vlastní nohy, ale nevěděla jak to udělat, protože ji to maminka nikdy neřekla. Začala bydlet na koleji a pomalu začala poznávat, že nechce být taková jak říká maminka, ale maminka jí dávala peníze na školu, tak se musela chovat podle ní. Jednoho dne, když si holčička hledala podnájem se seznámila s mužem, který už stál na vlastních nohou a nabídl jí bydlení. Holčička byla najednou o krok dál, nemusela tak často jezdit k mamince a všechno ji říkat. Postupem času ji muž dokonce ukázal, že nemusí být závislá na mamince, že on se o ni postará a dokoce ji začal poslouchat, chtěl znát její názor, chtěl aby se holčička rozhodovala sama, co a jak chce dělat. Ale ona se přece vždycky musela poradit s maminkou. Znát její názor. Vědět jak by to udělala ona. Nechat si poradit. … Holčička si muže nakonec vzala a měli spolu děťátko a holčička postupně a velmi pomalu se začala probouzet z jakéhosi snu, protože se musela začít rozhodovat sama, co sama, ona teď musela rozhodovat i za svoje dítě. Bylo by složité psát, jak dlouho se holčička probouzela z určité mlhy. Začala chápat, že nemusí všechno dělat, jak maminka chce a že maminka občas neříkala vůbec pravdu, že některé věci mohou jít i jinak. Holčička v sobě probudila své já. Často plakala, když jezdila za maminkou, protože už ji nedokázala věřit. Chtěla být šťastná a zároveň se s maminkou dál kamarádit, ale nešlo to. Měla své já rozervané na půl. Zkusila s maminkou mluvit o tom, jak se cítí, co ji trápí. Ale maminka byla moc sobecká a myslela zase jen na svůj cíl, že se holčička musí přece chovat podle jejích představ. Holčička se však už změnila a chovala se po svém, což maminku naštvalo, řekla že za všechno může ten muž, který si holčičku vzal, ale už nikdy nepochopila, že ta holčička jenom objevila své já a přestala být ovládána maminkou. Bohužel holčička už nedokázala mamince věřit, začala se bát, že i její dítě by jednou mohlo zažít tento rozpor o tom, co chce on a co říká babička, že je správně. Holčička byla až moc dobře přesvědčena o tom, že maminka umí manipulovat s lidmi a říkat věci tak, aby ona nakonec zvítězila a všechno bylo podle ní. Holčička neumí, nedokáže a nechce se bavit s maminkou. Maminka se nechce změnit a nezmění, ale holčička už se nechce přetvařovat a chovat se jenom tak, jak by se líbilo mamince. Teď má svůj život a své já, které není na nikom závislé. Konec.

Lhaní dětem

Pokud máte děti, tak se začnete na život dívat trochu jinak a když to dítě povyroste a začne mluvit, tak je někdy dobrý se podívat na svět jejich očima. Úplně nejlepší je, když si moje dcera hrála s hračkama na maminku a dceru a opakovala to, co jsem ji říkala. Zní to zvláštně z úst malého dítěte a v tu chvíli jsem se zamyslela a od té doby se snažím přemýšlet nad tím, co říkám a to je věc, kterou by měl dělat každý. Ač se to nezdá, děti nás dokážou leccos naučit. Kromě trpělivosti a dalších věcí jako třeba nekřičet a nedávat dětem na prdel, bychom hlavně neměli dětem lhát. Proč? Jakmile zjistí, že to, co říkáte je jinak, tak se na to začne ptát a chce vysvětlení, proč jsi maminko říkala tohle a ono to tak není? Ač si myslíme, že jsou děti ještě malé, tak mají velmi dobrou paměť a oni nám to jednou připomenou a většinou ve chvíli, kdy to úplně nejmíň čekáme. Postupně si začne utvářet vlastní svět a lhaní pro něj bude naprosto normální, protože rodiče to tak taky dělají. Ale to nejhorší na tom je, že ten malej tvor, který je na vás závislý a věří vám všechno co říkáte, tak vám věřit přestane. To, že mu budete vysvětlovat, že jste lhali třeba pro to, aby přestal plakat nebo že to zrovna v tuhle chvíli bylo takhle lepší, tak vám bude prd platný. Děti jsou v tomhle ohledu hodně kritický a velmi upřímný. Oni si všechno moc dobře pamatují a vzpomenou si na to, když se vám to bude úplně nejmíň hodit. Najděte raději rozumné a logické vysvětlení a dodržujte svoje sliby a nebo raději neslibujte. I když si myslíme, že to co dítěti chceme říct nemůže ještě pochopit, tak to prostě zjednodušte a vysvětlete, věřte že nejsou tak malý a hloupý. A když budete věřit vy jim, budou věřit i oni vám.

Pozdravit, poprosit, poděkovat..

Už malé děti se učí, že když někam vejdeme a jsou tam cizí či známý lidé, tak je pozdravíme. Pokud něco chceme, tak bychom měli poprosit, je to jednoduché pravidlo slušného chování. A také poděkovat, když pro nás někdo něco udělá nebo nám něco dá. Jsou to naprosto jednoduché věci a nic nám to neudělá, na životě nám to neubere a pusa nám taky neupadne. Bohužel, když lidé dospějí a začnou mít vlastní rozum, peníze, život a třeba i děti, začnou mít komu poroučet a zapomenou na to, že i dítě je osobnost, kterou můžeme pozdravit, poprosit a poděkovat a ne mu jen rozkazovat a brát věci jako samozřejmost. Není přece samozřejmostí, že když je někdo mladší a menší, tak je něco míň než my. I když jsou lidé třeba pomalejší nebo dokonce hloupější, tak jsme si stejně pořád všichni rovni. Respekt – ano, tak by se to dalo jedním slovem nazvat. Respektovat druhý, respektovat sebe. Nepovyšovat se, neponižovat se. Když dokážeme respektovat druhého, jeho názory a přesvědčení, i když by to mělo být k našemu vlastnímu dítěti a přesto že si myslíme, že to podle nás není správné, neměli bychom dotyčného zesměšňovat nebo mu bránit. Každý velký člověk i malý človíček je osobnost, která si zaslouží, abychom ho dokázali pozdravit, poprosit a poděkovat.

Biftečky

300g mletého hovězího

300g brambor

10 plátků čedaru

1/2 cibule

Vývar

Sojové omáčka, worčestr

sůl, pepř


(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Mleté maso osolíme a opepříme, řádně promícháme a připravíme 10 tenkých placiček (cca 5 mm tlusté, průměr max 10cm). Dáme vyřit brambory bředem nakrájené na kostky.  Na rozpálenou pánem dáme trochu sádla, aby nebyla pánev úplně suchá. Na pánev vkládáme placičky a cca 1,5 min smažíme s každé strany. Mezitím smažíme vařené brambory. Do výpeku po biftečkách nasypeme najemno nakrájenou cibuli a dozlatova smažíme. Pak přidáme trochu vývaru, sojovou omáčku a trochu worčestru. Mícháme dokud se sůsek netáhne. Nezapomeneme na horké biftečky položit plátek čedaru.

Aztécká polévka

Postup pro cca 4 porce:

Drcená rajčata 1 dg

Celer 15 dg

Petržel 25 dg

Mrkev 10 dg

Silný kuřecí vývar  1 l

Čerstvý koriandr 1/2 dg

Papričky chipotles adobo papričky 3 dg

Jelapeno 1dg

Koření taco 1/2 dg

Špetku soli

Liquid smoke 0,02l

Kuřecí maso trhané 5dg

Smažené tortilové kroužky cca 20ks


(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Do vývaru přidáme na kolečka nakrájenou mrkev, na podél nakrájený celer a petřžel (menší kousky). Necháme vařit dokud zelenina nezměkne a poté přidáme zbývající ingredience (mimo trhaného masa a tortilových kroužků).  Ještě cca 15 minut vaříme. Na dno talíři dáme hrstičku trhaného kuřecího, zalijeme polévkou, poté přidáme tortilové kroužky.

Na koho by to bylo moc pálivé, může přidat lžíci zakysané smetany.

 

Domácí tortilly

4 placky na tortilly

300 g mletého masa

1 zakysaná smetana

2 stroužky česneku

1 rajče

1 paprika

1/2 ledového salátu

kečup




Připravíme si si směs z mletého masa, já použila jen sůl, pepř a koření na mleté maso. Osmažíme na pánvi a necháme vychladnout. Ledový salát nakrájíme na nudličky, rajčata na plátky, papriku na kolečka a do zakysané smetany přidáme 2 stroužky česneku. Na placku vrstvíme maso, zakysanou smetanu s česnekem, trošku kečupu (nemusí být), salát, 2 plátky rajčete a 2 kolečka papriky. U nás se tortilly přehýbají jen na půl, aby se tam toho vešlo víc, ale můžete je klidně zabalit celé. Pomáhám si párátkem, aby se neotevřely a dám na 5 – 10 minut do pořádně vyhřáté trouby nebo na suchou rozpálenou pánev, aby došlo k zapečení a docílili jsme efektu křupavé placky.

Těstovinový salát s tuňákem a balkánským sýrem

1/2 červené papriky

1/2 zelené papriky

1/2 oranžové papriky

1/2 salátové okurky

300 g těstoviny (mašličky)

sklenička majonézy

sůl a pepř

200 g tuňák v plechovce

100 g balkánský sýr




Uvařené a studené těstoviny smícháme v misce se zeleninou nakrájenou na kostičky. Přidáme majonézu, osolíme a opepříme (soli jen málo, kvůli balkánskému sýru, který je dost slaný). Takto připravenou směs hojně posypeme tuňákem a na vrch posypeme balkánským sýrem.

 

 

 

Vepřové na pánvi se zeleninou

300 g vepřového masa

trochu kukuřice

1 rajče

1 paprika

grilovací koření

sůl a pepř

sojová omáčka

hořčice

2 šalotky

1/2 kostky masoxu

chilli papričky nebo jalapeňos (dle chuti)




Na troše sádla osmahneme šalotku nakrájenou na měsíčky a přidáme k ní maso. Když je maso hnědé přihodíme rajčata, papriku, chilli papričky (buď sušené nebo čerstvé) nebo jalapeňos a společně podusíme. Přidáme sůl a pepř, trochu sojové omáčky a hořčice (u obou surovin dáme tak jednu lžičku a se solí to nesmíme nijak přehánět). Přihodíme trochu kukuřice, 1/2 kostky masoxu a podlijeme vodou. Společně dusíme dokud není maso měkké (netrvá to dlouho, tak 20 minut). Průběžně mícháme a pokud je potřeba nebo chceme více „omáčky“, tak podléváme. Pokud se vám jídlo bude zdát hodně slané nebo ostré, pomůže sladký kečup či trošku cukru (tím nic nezkazíte).

Jako přílohu nejraději dělám čínské nudle, ale pozor jaké koupíte, některé smrdí jako čínská polévka do hrnečku, a to moc nedoporučuji. Vyplatí se koupit větší balení v červeném obalu, cena je cca kolem 40 Kč, vaří se asi 15 minut a nejčastěji je koupíte u Vietnamců. 🙂

Špenátovo-sýrové taštičky

1 balení listového těsta

250 g špenátu

200 g sýr na strouhání (eidam, gouda)

vajíčko na potření




Připravíme si špenát, v rendlíku s česnekem, solí a pepřem (můžeme přidat trochu smetany či mléka dle chuti). Je lepší, když je špenát spíš suchý, aby nám voda nevytekla při pečení v troubě, hlavně špenát necháme vychladnout pokud možno úplně, jinak se listové těsto „rozblemcá“ a potrhá při balení. Sýr si nastrouháme na jemno. Listové těsto vyválíme a nakrájíme na čtverce přibližně na velikost dlaně, jak je vidět na obrázku (lépe s pak dělají balíčky). Na připravený čtverec z listového těsta dáme trochu sýra, na něj špenát, přiměřeně 1 polévková lžíce a zabalíme, aby byl baliček utěsněný a pokud možno v něm nebylo zbytečně moc vzduchu. Pokládáme na plech místem zabalení dolů. Potřeme rozšlehaným vajíčkem a dáme do předem vyhřáté trouby na 160 °C. Pokud možno podáváme ještě teplé, ale za studena také nejsou špatný.

 

 

Pečená vepřová žebra v pikantní marinádě

400 g vepřových žeber

Marináda:

1 lžíce kečupu

1 lžíce sojové omáčky

1 lžíce pikantní sladké omáčky

2 stroužky česneku

sůl a pepř




Vepřová žebra rozporcujeme nebo necháme v celku. Marinádu připravíme ze surovin a žebra tím potřeme v pekáčku, ve kterém je budeme péct, necháme chvíli v lednici marinovat a poté je dáme cca na 1h do trouby na 180 °C. Nic těžkého přesto chutného.