Rubrika: Život, zametený pod koberec

Žila byla jednou jedna holčička. Měla maminku, kterou měla moc ráda a tatínka, který byl s nima velmi málo. Maminka dcerušku vychovávala a snažila se ji dát všechno, co ona nikdy neměla. Chtěla si přes ni splnit své sny o vzdělání, ideální práci, manželovi a dětech. Když dcera něco provedla, maminka ji dokázala dlouhé hodiny…

Pokud máte děti, tak se začnete na život dívat trochu jinak a když to dítě povyroste a začne mluvit, tak je někdy dobrý se podívat na svět jejich očima. Úplně nejlepší je, když si moje dcera hrála s hračkama na maminku a dceru a opakovala to, co jsem ji říkala. Zní to zvláštně z úst…

Už malé děti se učí, že když někam vejdeme a jsou tam cizí či známý lidé, tak je pozdravíme. Pokud něco chceme, tak bychom měli poprosit, je to jednoduché pravidlo slušného chování. A také poděkovat, když pro nás někdo něco udělá nebo nám něco dá. Jsou to naprosto jednoduché věci a nic nám to neudělá,…

Nemá smysl litovat skutků, které jsme udělali, protože to stejně nejde vzít zpátky. Ač jsem si v posledních dnech myslela, že mi tady za to ten život nestojí, s odstupem času si uvědomuji, že se ty problémy aspoň snažím řešit. Vždycky je něco, co vás bude bolet, něco musíte obětovat, ale zase něco nového získáte.…

Zvhledem k nenavistným a štvavým komentářům byla sekce ukončena. Děkujeme všem za pozitivní reakce.